Osmadvacetiletý Martin Schlossarek má za sebou magisterské studium na katedře rozvojových studií Univerzity Palackého a dokončuje doktorát. V diplomové práci zkoumá chudobu na africkém venkově a vydal se sbírat data do Tanzánie. 

Nakonec nezůstalo jen u výzkumu a přišly činy: spolek na podporu tanzanských farmářů, který letos funguje už pátým rokem, byl na světě.

"Kdybych to měl říci stručně, tak spolek nabízí svépomoc. Podporujeme hospodářský rozvoj v oblasti Utengule/Usangu, kde je šest vesnic. Snažíme se podporovat aktivní lidí a dáváme jim příležitost k vlastnímu růstu. Podporujeme hlavně farmáře, protože drtivá většina lidí v této oblasti se živí právě farmařením," řekl Martin Schlossarek.

V čem konkrétně vaše pomoc spočívá?
Poskytujeme lidem vzdělání v oblasti zemědělství a finanční kapitál, aby mohli nabyté znalosti v praxi využít. Nejprve farmářům pomůžeme sestavit skupinky, které navštěvují zemědělské semináře. Dozví se na nich, jak efektivně a šetrně obhospodařovat půdu. Výuka není jen teoretická, účastníci si na tréninkovém poli vyzkoušejí různé postupy a na vlastní oči se přesvědčí třeba o rozdílech mezi jednotlivými odrůdami rýže a typy hnojiv. Problém je, že i když získají potřebné znalosti, nemají často dost peněz na to, aby je využili v praxi. Farmáři se třeba dozví, jak důležité je dělat některé práce včas – třeba s orbou pole nebo přesazováním rýže se prostě nesmí zpozdit. Sami to nestihnou, musí si najmout nádeníky, a to už je náklad navíc. Hnojiva nebo kvalitní semena taky něco stojí, obdobných položek je více. Proto jim poskytujeme mikropůjčky.

Učitel, který jim vědomosti předává, s vámi spolupracuje?
My spolupracujeme se Zemědělským institutem v Igurusi. Dohodli jsme se s nimi, že jeden z pedagogů jezdí do Utengule/Usangu a vzdělává farmáře. Potřebné vzdělání se tak dostane i ke čtyřicátníkům či padesátníkům, což je generace vesničanů, která do školy chodila jen pár let nebo vůbec . Často se na ni zapomíná na úkor mladých, přitom i tihle lidé mohou být tahouny rozvoje celého regionu. 

Padla zde zmínka o mikropůjčkách, které poskytujete. Z jakých zdrojů berete finance?
Máme dva klíčové zdroje. Tím prvním jsou vlastní fundraisingové akce (fundraising – získávání finančních prostředků). Například pořádáme pátý ročník Gamenight, kde si lidé mohou zasoutěžit a zároveň nás podpořit, protože celý výtěžek jde na naši činnost. Druhým zdrojem jsou soukromí dárci, kteří nám buď můžou dát dar nebo vratný dar. Na našich stránkách si i mohou vybrat konkrétního člověka, ke kterému peníze poputují.

A zemědělec se o svých podporovatelích dozví? Může je třeba kontaktovat?
To ne. Myslím si, že není úplně dobré takto propojovat lidi z různých kultur. Mlže vzniknout nedorozumění, takže kontakty nevyměňujeme. Navíc místní umí jen svahilsky a komunikace by byla složitá.

Mohou se zájemci zapojit i jinak než finančně?
Je možné se zapojit do našich dobrovolnických aktivit. Lidé nám mohou pomoci při organizování fundraisingových akcí nebo nám dát třeba tip, v jakých prostorách bychom mohli uspořádat výstavu. Pokud nám chce někdo pomáhat dlouhodobě, může nám pomáhat s administrací projektů a s během organizace. V České republice jsme zapsaní jako spolek, takže musíme vést jednoduché účetnictví, zveřejňovat závěrečné finanční zprávy pro každý rok a podobně. Kromě toho musíme být vidět a starat se o naše sponzory, takže potřebujeme mít živý facebook, aktualizovat web a komunikovat s těmi, kdo nás finančně podpořili.

Jak projekt vůbec vznikl? A proč padla volba na Tanzánii?
Projekt vznikl v roce 2011. Tehdy jsem jel dělat výzkum pro svoji diplomovou práci do Tanzánie, kde jsem sbíral data o příčinách a důsledcích chudoby. V průběhu třech měsíců, co jsem tam byl poprvé, jsem došel k závěru, že jednou z klíčových překážek je nedostatek kapitálu. Nemalá část lidí v zásadě věděla, jak by měla farmařit, ale neměla peníze. Proto jsem přišel ve spolupráci s místními s myšlenkou mikropůjček a následně jsme navázali vzdělávacím programem. 

Pro Tanzánii jste se tedy rozhodli proto, že jste zde vedl výzkum a měl jste k ní tím pádem blíž?
Dá se to tak říci. Figuruje zde i fakt, že tato země je podle seznamu OSN ve skupině čtyřiceti sedmi nejméně vyspělých zemí světa. 

Jak se místní obyvatelé k pomoci staví? 
Pro ně je tohle úplně jiný typ pomoci, než na který jsou zvyklí. Jednáme s nimi mnohem víc jako s partnery než s pasivními oběťmi, což je běžný přístup neziskového sektoru. Vezměte si třeba projekty typu brýle pro Afriku. Pro mne není skutečným problémem to, že člověk nemá brýle, které potřebuje. Problémem je to, že ten člověk nemá dost peněz a možností si je koupit. Proto poskytujeme vzdělání a mikropůjčky, které ovšem musí splatit. Má to úplně jiný efekt než darovací projekty. Dáváme jim šanci si vydělat na to, co potřebují. Tu šanci buďto mohou chytit za pačesy a využít, nebo ji zahodit.

A stává se, že peníze utratí za něco jiného?
Většinou ne, ale stává se to. Občas investují jenom polovinu peněz a druhou část použijí na spotřebu. My se samozřejmě snažíme vytvářet tlak, aby investovali, jak mají, ale uhlídat to je velice těžké. Půjčka použitá na spotřebu farmářům neuškodí, ale ani nepomůže. Je to promarněná příležitost. Dosud jen jednou se nám ale přihodilo, že farmář peníze vůbec nesplatil.

V dané oblasti se střídá období dešťů a sucha. Nepotýkají se zemědělci v období sucha s problémy? Mám na mysli hlavně zavlažování.
Do určité míry to potíž je, zdroj zavlažování je přitom silný. Řeka, která jej napájí, nevysychá ani v období sucha. Spousta farmářů si přesto stěžuje. Je to z toho důvodu, že jak roste velikost vesnic a přibývá lidí, musí místní obdělávat pole, která jsou od zavlažovacích kanálů daleko. Náš projekt je proto koncipovaný tak, aby se místo rozšiřování polí soustředili na to, jak z aktuálně obděláváné půdy vypěstovat více. Jinými slovy, snažíme se zvednout výnosnost polí v přepočtu na jednotku plochy. 

Co máte v organizaci na starosti?
Jsem předsedou, koordinuji tým, rozděluji práci a na vše dohlížím. První dva roky jsem v Česku téměř o všem rozhodoval já, teď už ale máme větší počet členů, kteří se aktivně zapojují. Jde především o studenty z rozvojových studií. 

Jaké máte z návštěvy Tanzánie pocity, zážitky?
Budu mluvit o vesnicích, kde působíme. Když jsem tam přijel poprvé, působila na mě romanticky a velmi pokojně. Lidé vypadají na první pohled spokojeně. Čím déle tam však člověk žije a hlouběji se dostává do jejich života, zjišťuje, že je to často jen slupka. Pod ní se skrývá utrpení a neuspokojená touha žít tak, jak žijí lidé v tanzánských městech nebo na Západě. Argumenty některých, že takoví venkované jsou šťastní, protože netráví hodiny na internetu nebo u televize, jsou liché. Můžeme si myslete co chceme, ale nemůžeme si sami výdobytků moderní společnosti užívat a zároveň jiné poučovat, že pro ně nejsou vhodné. 

Jezdí tam kromě Vás i někdo jiný?
Ano. Za předchozí dva roky tam od nás bylo šest lidí. Jezdíme tam pravidelně, hlavně abychom posbírali data, zjistili, jak projekt ovlivňuje životy lidí a jestli všechno funguje tak, jak má. Mluvíme s farmáři, ptáme se, jak jsou s projektem spokojeni a jsme otevřeni jejich návrhům na vylepšení. Jinak projekt celý rok funguje bez nás, v Tanzánii ho kompletně řídí tým tanzanských dobrovolníků.

Proč se spolek jmenuje Maendeleo? Znamená to něco?
Ano, ve svahilštině (úřední jazyk Tanzánie) to znamená rozvoj. A o to se v Utengule/Usangu snažíme.