Věnuje se návrhářství a stylistice již řadu let. Za tu dobu sklidila mnoho úspěchů, dokonce v loňském roce obsadila druhé místo v soutěži Živnostník roku. Jak zvládá pozici návrháře, prodejce a organizátora v jednom? A stačí profesní úspěch ke štěstí? 

Loňský rok jste v Litovli uspořádala vlastní Gala Fashion Show, na příští rok je stejná akce v jednání... Berete tyto úspěšné večery jako jakési zasloužené odměny za ta léta práce, nebo takové akce a přehlídky vnímáte spíše jako práci navíc?
Nevnímám to jako práci navíc. Beru to spíše jako zaslouženou odměnu, takové to ‚defilé‘. Samozřejmě práce, která je s tím spojená, je obrovská. Ale pokud by to člověk nedělal rád tak se takové akce ani pořádat nedají. Musíte domluvit a vymyslet spoustu věcí, vše naplánovat, zkrátka je to obrovská organizace. Ale ano, to můžu říct, že pořádání takovýchto akcí je jakýmsi vrcholem mé práce. 

Zakázky však nevyrábíte sama...
Sama nepracuji, jsme na to dvě. Ještě před rokem nás takto externě spolupracovalo zhruba pět, ale přišla jsem na to, že pokud je člověk externí a není přítomný tady, tak ta práce je potom zbytečně zdlouhavá. Samozřejmě pokud by se našla švadlena, která by s námi chtěla dlouhodobě spolupracovat a byla opravdu šikovná, byly bychom takové spolupráci otevřeny. Aktivně však zaměstnance nehledáme.

Když se tak trochu vrátíme v čase a zaměříme se na dětství - hodně dívek v mladém věku sní o tom, že bude jednou navrhovat šaty nebo přímo chodit po mole a pyšnit se nejrůznějšími modely. Vy jste také měla obdobný sen už od mala nebo Vás to začalo bavit až postupem času? 
Právě na to jsme před časem úplnou náhodou vzpomněly s mojí mámou u kávy. Začaly jsme se tak bavit a z legrace pátrat v paměti, pravděpodobně ve spojitosti s mou sestrou, která má malou holčičku.  Prý už ve dvou letech jsem se před zrcadlem sama rozhodovala, co si chci vzít na sebe – tenkrát tomu samozřejmě nikdo nevěnoval velkou pozornost. Pak ale přisel konec deváté třídy a já se rozhodla jít na střední školu oděvní.

Byla to Vaše první volba?
Ne, právě že nebyla. Původně jsem chtěla jít na modelování zubů. Vnímala jsem to tak, že když bych dělala zuby, tak bych prakticky vzato modelovala. Dnes místo zubů modeluji šaty. 

Takže touha tvořit Vás provázela celý život...
Ano, ale modelářských oborů pro dívky bohužel moc otevřených nebylo. Kadeřnicí jsem nikdy být nechtěla, takže střední škola byla buď zdravotního charakteru - pouze modelářství zubů; bojím se krve (směje se) - anebo oděvnictví. Na školu mě přijali, v prvním pololetí prváku jsem propadla z konstrukce – jednotky mě nebavily – ale nakonec jsem se s tím porvala. Dodnes vím, kde paní profesorka žije a shodou okolností může přijít doba kdy projde kolem naší dílny, zastaví se a vzpomene si. Takže je to ke konci všechno provázané.

Řekněme tedy, že se někdo rozhodne jít ve Vašich stopách, jelikož touží dosáhnout podobných výsledků. Vy jste absolvovala mnohé odborné školy, k tomu řady kurzů... můžete říct, že dnes uplatňujete všechno, čemu jste se za ta léta studií naučila? Nebo byste něco mohla vynechat a nic by se nestalo?
Rozhodně uplatňuji vše, čemu jsem se kdy naučila. Člověk se může ptát „Proč se po oděvní škole vydala studovat vysokou školu ekonomickou?“  Já jsem si tehdy řekla „teď to umíš ušít, ještě si to musíš umět dobře spočítat“. Opravdu nestačí umět hezky šít, musíte to také umět prodat. To stejné platí i obráceně; nemůžete chtít prodávat modely bez toho, aniž byste je uměla sama fyzicky vytvořit. 

Setkáváte se v praxi i s lidmi, kteří tuto spojitost nevidí?
Právě to zmiňuji z toho titulu, že mě občas oslovují návrháři s tím, že mají něco nakresleného a sami to neumí fyzicky zrealizovat. Škola, kterou jsem studovala, se jmenovala oděvní technologie. Učilo se tam mimo jiné ručnímu šití, právě za použití technologie. Dnes se škola jmenuje oděvní návrhářství. Studenti se tak naučí vytvořit si návrh, ale zpracovat jej už může být pro některé z nich oříšek.

A vy tedy své modely někdy berete i do zahraničí?
Když fotíme kolekce, tak ano. Teď nedávno jsme fotili svatební kolekci u moře. U mě má všechno celkem spontánní průběh a na nic netlačím. Když se tedy vyskytla příležitost fotit v Chorvatsku, kde žije moje teta se strejdou, tak jsme vymysleli kampaň: ‚vyfoťme to na místě, kde samotná svatba může probíhat.‘ Z letní dovolené tedy vznikla práce. Pár fotek z kolekce už vyšlo a zatím se to ukázalo být úspěšné.  

Zmiňujete svatební kolekci... proč se vlastně zaměřujete právě na svatební a společenské šaty?
Moje babička vždycky říkala „ženská má nosit šaty.“ Samozřejmě zakázky dostáváme i na řadu jiných věcí, takže když chce zákaznice sako, uděláme sako. Stejně tak když chce kalhoty, připravíme kalhoty. My to tímto způsobem však neprezentujeme. Módní dílna Marty Musilové rovná se šaty.

Šaty tedy vyrábíte jakékoliv?
Ano. Přes večerní, denní, byznysové až po svatební. Ty vytváříme nejraději. Baví nás na tom ten kontakt s nevěstou, je u toho vždy velké množství pozitivní energie, což vás ohromně motivuje k tomu být kreativní. 

Přece jen výroba svatebních šatů není úplně obvyklá...
Vzniklo to úplnou náhodou, když k nám naše první klientka přišla s referencí, že vyrábíme svatební šaty. To však nebyla úplně pravda. Řekly jsme si ale „proč ne?“ a zákaznici jsme vyhověly. Já jsem vždy otevřená novým věcem. Postupem času se to nějak začalo nabalovat na sebe a dnes svatební šaty tvoří velkou část naší výroby. 

Hodně individuální bývá způsob, jakým návrháři získávají inspiraci pro své nové kolekce. Přemýšlela jste někdy nad tím, co inspiruje k tvorbě Vás?
Ano, to je otázka, na kterou se mě čas od času někdo zeptá. Právě nedávno jsme přemýšlela nad tím, co odpovídat. Například když jsem jednou vedla syna do školy přes město a nikde nikdo nebyl, napadl mě název „když město spí“. Stejně tak když se procházíte, přemýšlíte nad vším možným a uvidíte barvy nebe. Z rázu vás napadne „aha, to by byla krásná vlečka!“ 

Záleží hodně na materiálu, ze kterého se šaty budou vyrábět?
Na výběru materiálu záleží podle mě ze všeho nejvíce. Sama nad tím dokážu strávit hodiny. Jednoduše potřebuji vědět co mi trh přináší a na základě toho potom kombinovat, na což si mí dodavatelé už zvykli. Když jsem před těmi třemi lety začínala a jezdila po velkoobchodech, kde jsem materiály vybírala, museli si říkat, že jsem asi blázen. Jak nad výběrem pár metrů látky můžu strávit tři hodiny? Dnes už to berou jako součást mé výroby. 

Když pomineme výběr látky, je samotné ušití šatů na míru zdlouhavý proces?
Samozřejmě záleží na hodně faktorech, takže s jistotou nelze určit přesný termín dokdy zakázka bude vytvořena. Klientkám obvykle říkáme, že by šaty měly být hotové do čtyř týdnů. V tomto rozmezí se zákaznice obvykle dostaví k jedné či dvěma zkouškám.

Stává se Vám někdy, že navrhnete kolekci, šaty se ušijí a vy si pak zpětně v hlavě říkáte „to mělo být trochu jinak, úplně se mi to nezdá...“?
Ne, nikdy. Když pak šaty podle návrhu vyrábíte, tak si je trochu formujete a přizpůsobujete, ale ve finále vždy odpovídají původním představám. Nikdy se mi nestalo, abych oblékla modelky, které pak vyjdou na molo a já si řekla „co to je?“ Kdybych si modelem nebyla jistá, ani bych jej z dílny ven nepustila. 

Jako profesionálka máte určitě přehled v tom, co momentálně „letí“. Jaká barva nebo vzor je zrovna aktuální?
V letošním roce jsou to všechny odstíny zelené barvy. Světoznámé značky v létě hojně připravovaly kolekce s květinovými vzory. Co se týče nás, my se snažíme do našich kolekcí zakomponovat nejenom to co právě „letí“, ale usilujeme o to, aby ty kolekce nesly toho našeho ducha. Zkrátka aby šlo poznat, že to vzešlo opravdu z nás. Proto jsou naše šaty živé, vlající a mají barvu. U mě nenajdete kolekci, která by byla výhradně černošedá. Když však přijde klientka s tím, že takové šaty chce, samozřejmě jí na zakázku právě takový model vyrobíme. 

Myslíte si, že je Česká republika, co se udávání trendů týče, na vysoké úrovni?
Já bych osobně Českou republiku vůbec neřadila mezi země, které udávají trendy. Ono stačí, když vyjedete tady kousek do Bratislavy. Na ulici uvidíte dámy, které móda baví a snaží se obout a obléknout tak, aby šlo poznat, že mají styl. Česko se v tomto ohledu má ještě čemu učit.  Máme sice vize navrhovat zvláštní věci, ale občas zapomínáme, že modely musejí být i nositelné. 

Najde ve vašem obchůdku své vysněné šaty i někdo s větší velikostí?
Určitě ano. My máme celkem dost zákaznic větších velikostí. Ty k nám většinou přichází s nějakou vlastní představou, ale zároveň chtějí poradit, v tomto ohledu jde o hodně individuální záležitost. Od toho jsme tady pro ni. Dokážeme odhadnout jak navrhnout model tak, abychom zdůraznily její přednosti. Pokud je ochotná spolupracovat, není taková zakázka žádný problém. 

U vás tedy na kontaktu a spolupráci se zákaznicí hodně záleží...
Přesně tak. Já žádné zakázky v zásadě neodmítám. Ať už by to znamenalo být zde ve dne v noci nebo pracovat v neděli, vždy se snažíme vyhovět všem. 

Jak je to s pánskými modely? Chystáte se třeba do budoucna i k takovému kroku?
Hodně mužů nás k tomu umlouvá, ale ne. Jednou za čas nás sice někdo osloví a my mu vyhovíme, ale jsou to jen drobnosti, jako třeba motýlek nebo kravata. Pokud nás ale někdo požádá například o zkrácení kalhot ke svatbě nebo o navržení pánské vesty, neodmítneme ani takovou zakázku.

Co připravujete v nejbližší budoucnosti? 
Nedávno jsme se spojily s různými firmami a přijaly jsme například pozvání na gala večer, který se bude konat 19. října tady v Olomouci. Také zrovna začínají veletrhy, které podporujeme naším jménem; například kabelkový veletrh, na který jsme věnovaly kabelky z našich přehlídek. Ten se konal 4. října v Kině Metropol Olomouc.

Máte nějaká závěrečná doporučení, ať už pro studentky oděvnictví, nebo pro ženy, které se chtějí vydat ve vašich stopách a třeba také založit vlastní značku?
Pokud člověk není ochotný věnovat tomu maximum, pak mu to fungovat nebude. Já sama nikdy neříkám, že to nejde. Pokud se něco nepodaří, je hlavní nevzdávat se. Vše se nakonec nějak vyřeší. Také je důležité být spolehlivý a do své dílny se těšit. Prostě to musíte brát jako práci i koníček v jednom. Pak už stačí jen chtít.